Proč píšu?
Neodešel jsem, abych objevoval.
Odešel jsem, abych byl v tichu.
Na začátku nebyl žádný projekt. Byl jen pocit potřeby odstupu.
Vytvořit prostor mezi světem a mnou. Mezi hlukem a tím, co jsem matně cítil jako živé.
Tajga, tundra, Sibiř, Laponsko přišly takto.
Ne jako cíle, ale jako místa, kde je ještě možné zmizet.
Dlouhé putování
Jít tak dlouho, až se myšlenky unaví.
Až tělo znovu převezme vedení.
Až se chlad, hlad a ticho stanou opět jednoduchými, konkrétními a upřímnými věcmi.
Tam venku nic nelže.
Člověk se rychle naučí:
- že pohodlí je jen přechodné
- že kontrola je iluze
- že podstatné věci jsou velmi prosté
Autonomie
Toto slovo je často špatně chápáno.
Neznamená to být silný.
Neznamená to být nezranitelný.
Znamená to přijmout skutečnou závislost na tom, co nás obklopuje.
Na ohni.
Na vodě.
Na čase.
Někdy na druhých.
A dělat s tím, co je k dispozici.
Proč psát?
Nepíšu proto, abych vyprávěl o výkonech.
Žádné nemám.
Píšu abych neztratil stopu.
Abych udržel určitou kontinuitu mezi těmi krajinami a zbytkem svého života.
Abych zůstal propojený.
Sauvage Taïga je zápisník.
Místo, kam ukládám to, co mělo význam.
Co zde najdeš
Cesty.
Chlad.
Ticho.
Nezdary.
Někdy krásu.
Někdy jen únavu.
Žádnou metodu.
Žádnou lekci.
Jen úlomky života prožitého občas o něco blíže skutečnosti.
Existují místa, která k ničemu neslouží.
A právě proto jsou nezbytná.