Proč píšu?

Na počátku

Nevyrazil jsem, abych objevoval.
Vyrazil jsem, abych ztichl.
Na počátku nebyl žádný plán. Byla tu jen potřeba odstoupit od světa kolem mě.
Vytvořit prostor mezi lidským světem a mnou. Mezi hlukem a tím, co jsem matně cítil jako živé.
Tajga, tundra, Sibiř, Laponsko přišly samy od sebe.
Ne jako cíle cesty, ale jako místa, kde je stále ještě možné zmizet.

Jít dlouho pěšky

Jít, dokud se myšlenky neunaví.
Dokud si tělo znovu nevezme slovo.
Dokud se chlad, hlad a ticho znovu nestanou jednoduchými, hmatatelnými a každodenními věcmi.
Tam nic nelže.

Člověk se rychle naučí:

• že pohodlí je jenom nadstandard života
• že kontrola je iluze
• že toho pro nás opravdu nezbytného je málo

Soběstačnost

Tohle slovo je často špatně chápáno.
Neznamená být silný.
Neznamená být nezranitelný.
Znamená přijmout, že skutečně závisíme na tom, co nás obklopuje.
Na ohni.
Na vodě.
Na čase.

Někdy na druhých.
A dokázat vyjít s tím, co právě je.

Proč píšu

Nepíšu proto, abych vyprávěl o hrdinských činech.
Žádné nemám.

Píšu, abych neztratil stopu.
Abych si uchoval určitou kontinuitu mezi těmito krajinami a zbytkem svého života.
Abych zůstal napojený.

Divoká tajga je můj zápisník.
Místo, kam ukládám to, co bylo důležité.

Co tady můžeš najít

• Chůzi.
• Chlad.
• Ticho.
• Někdy pády.
• Někdy krásu.
• Někdy jen únavu.

Žádné návody.
Žádné poučování.

Jen úlomky prožitého života, občas o něco blíž skutečnosti.

Jsou místa, která k ničemu neslouží.
Právě proto jsou nepostradatelná.